VIII. Kapitola

17. června 2012 v 16:24 | Maya a Barunka |  Některé chyby se nedají napravit (dokončeno)
Tak je tu nedělě a další dílek chyb
Beta: Flo
Puto bude zítra omlouvám se, ale včera jsem byla na srazu asistenčních psů a domů jsem dojela utahaná jako kotě.


David:

"Kei?" řeknu nejistě "Co je rozvod?" Kei sebou trhne.


"Pre-prečo sa na to pýtaš?" zeptá se překvapeně.


"Když jsem tátovi ukazoval králíčky, vůbec se na ně nechtěl dívat. Měl u sebe papíry, tam to bylo napsané velkým písmem a když jsem odcházel, tak dole něco připsal." Kei si sedne ke mně na postel


"Poď ku mne. Musíme sa porozprávať." Otevře náruč, já k němu přicupitám a schoulím se u něj v náručí a čekám, co mi řekne, máma a táta mluví moc složitě, ale on mi to vysvětlí tak, že tomu rozumím. "Vieš, niekedy sa stane rodičom taká vec, že si prestanú rozumieť. Nie, že by sa už nemali radi, alebo nebodaj svoje deti, len už spolu nevedia byť. Nikto nevie, prečo sa to deje, ale niekedy sa to stáva. Jednoducho zrušia svoje manželstvo. Teda sa rozvedú. A to sa zrejme stalo aj tvojim rodičom. Nie je to nikoho chyba, jednoducho sa to prihodilo. Ale obaja ťa ľúbia a aj naďalej budú. Rozvod je niečo, čo si musia vyriešiť oni sami. Zasiahne to aj teba, lebo sa pravdepodobne jeden z nich odsťahuje, ale stále sa budete vídať, len to už nebude také ako predtým. Rozumieš tomu, čo ti hovorím?" zeptá se nejistě a podívá se na mě.


"Ale tatínek na maminku v noci křičel, že nejsem normální a je to prý její vina. Ale já jsem normální" Řeknu plačky.


"Co když za to můžu já?" pevně mě obejme.


"Maličký, ty za nič nemôžeš. Niekedy, keď sú dospelí nešťastní, rozprávajú hlúposti a snažia sa hodiť vinu na niekoho, kto za to nemôže. Nesmieš ich brať teraz vážne, majú to ťažké. Ty si ten najposlušnejší chlapček, aký existuje."


"Děkuju, ty mě neopustíš, máš mě rád a já tebe, jako naši králíčci se mají rádi."


"Nikdy ťa neopustím, sľubujem. Kto by aj mohol opustiť takého dobrého a krásneho chlapčeka." Usměje se.


"Mám hlad, půjdeme jíst?" zakručí mi v bříšku.



Kei:

"Jasné. A potom nakŕmime zajačiky." Chytím ho za ruku a idem s ním do kuchyne. Keď sme skoro tam, začujeme hádku. Zakryjem uši Davidovi a odvediem ho späť do izby. Tam si ho hneď stiahnem do náručia. V ňom sa mi rozplače.

"Zase křičí." Začnem sa s ním kolísať.

"Tíško, maličký. Všetko bude dobré. Som pri tebe." Po nejakej dobe sa mi to podarí a on zaspí. Poriadne ho prikryjem a nahnevaný dobehnem k jeho rodičom. "Do čerta, ovládajte sa. Je na tom zle a vy to ešte zhoršujete. Myslíte si, že nevie, čo sa deje?"

"On nás slyšel?" povie jeho matka smutne a prekvapene. "Co všechno ví?"

"Vie o rozvode. Nejako som mu to vysvetlil, ale tá hádka ho dostala." Jeho matka je viditeľne vyvedená z miery.

"To ne, můj malý chlapeček."

"Jaký malý chlapeček? Je to cvok, je mu 16 a chová se, jak malé dítě. Není normální! Měli jsme ho dát do ústavu." Zavrčí jeho otec. To nemôžem nechať len tak.

"On nie je cvok. Prežil si peklo a takto sa s tým vyrovnáva. Vy nemáte potuchy, aké to je."

"Nevím, ale není normální, aby se choval dítě na základní škole, ty scény, co dělal, když chodil do školy. Ta ostuda, museli jsme ho dát jinam, a pak si ještě dotáhne vás z-" nestihne dohovoriť, pretože mu priletí facka od manželky.

"Zbal si věci a vypadni, tenhle dům je můj, mého syna urážet nebudeš, uvidíme se u soudu." Povie nekompromisne.

"Tichšie, lebo ho zobudíte. Len tak tak sa upokojil." Chytím Davidovu matku za ruku a otočím sa na jeho otca. "David je úžasný a je len vaša vlastná chyba, že to nevidíte." Zavrčím na neho. Davidova matka sa na mňa usmeje. Jeho otec si zabalí veci a bez ďalších rečí opustím dom.

"Děkuju, že Davidovi pomáháš."

"Neďakujte, to ja by som mal ďakovať. On ma zachránil." Priznám sa.

"Je to hodný chlapec, doktoři říkají, že už nikdy nebude jako dřív, ale teď je šťastný. proč mu to brát? A ty jsi taky jak špejle, pojď se najíst." Zarazene sa na ňu pozriem.

"Nerozumiem, ako môžete byť ku mne taká milá. Som hrozný človek a to kvôli mne je David na tom tak, ako je." To, čo povie, ma ešte viac prekvapí.

"Tím, že na tebe budu hnusná, a co chvíli ti to vyčítat, Davidovi nepomůžu. Nevím proč, ale je na tebe fixovaný a kdybych tě vyhnala, ublížila bych mu." Len ticho prikývnem.

"Pôjdem sa na neho radšej pozrieť, ten krik ho mohol zobudiť. Potom sa vrátim na večeru. A ďakujem. Za všetko." Odbehnem k Davidovi do izby.


David:

Krčím se pod peřinou, ruce přitisklé na uších a pláču. Kei je hned u mně a sevře mě v náručí. "Maličký, pšššš. Neplač." Podívám se na něj uslzenýma očima.

"Já se bojím, zase na sebe křičeli."

"To nič. Už je dobre. Nebude žiaden krik. Ale..." Při tom ale zpozorním, zamrkám a zvědavě se na něj podívám. "Tvoj otec odišiel a neviem, či sa budete často vídať."

"Ty a maminka se mnou zůstanete, že mě neopustíte." Vystrašeně se zeptám.

"Nikdy ťa neopustíme, na to ťa máme až príliš radi." Zotriem mu slzičky. "Ale teraz sa usmej, ideme večerať a predsa nechceš, aby ťa mamička videla nešťastného." Zavrtím hlavou a usměju se.

"Dáme něco králíčkům? Musí mít hlad."

"To vieš, že im dáme papať, ale až keď sa napapáme my. Lebo si viem predstaviť, že ich budeš sledovať a ja s tebou a večera od tvojej mamičky vychladne."

"Maminka nemá ráda, když je jídlo vychladlé, je pak smutná."

"Tak vidíš." Usmeje se a chytí mě za ruku. Spolu jdeme do kuchyně. Mě posadí ke stolu a nachystá jídlo pro tři.

"Dobrou chuť."

"Dobrú chuť a pekne všetko spapaj." Počkám až nám popřeje dobrou chuť i máma a s chutí se pustím do jídla. "David." Otočí sa na mě, když vidí, že jím už na silu. "Keď už nevládzeš, nejedz. Lebo potom ti bude zle a bude ťa bolieť bruško."

"Ale já ti chtěl udělat radost a všechno sníst," řeknu smutně.

"Prepáč, maličký. Nemal som ti povedať, aby si všetko zjedol. Papaj len toľko, koľko ti vojde do bruška. Dobre?"

"Tak já už nebudu." Vstanu a odnesu talířek ke dřezu, pak si sednu zpátky za nimi.

"David, čo zvyknú papať králiky?" zeptá se mě, když dojí svoji porci.

"No mají rádi mrkvičku a saláty, zelí, petržel, travičku a zrní."

"Šikovný chlapec. Ty toho tak veľa vieš." Usmeje se a pohladí mě po vlasech. ""Tak im nájdi niečo na papanie a pôjdeme ich nakŕmiť." Odběhnu do špazu a vrátím se s mrkví.

"Zrní mají nahoře a musíme jim vzít i něco na pití."


Kei:

Usmejem sa. "Ešte že ťa mám. Ja by som zabudol na vodu." Napustím pre nich vodu do mištičky. "Tak a môžeme ísť. Králičky už budú hladné." David rýchlo vybehne do izby a ja za ním. Podáva ušiačikom zeleninu, potom im do misky naberie zrno a ja im dám misku s vodou.

"Dobrou chuť, ušáčci." Usmeje sa a pozoruje ich. Posadím sa k nemu.

"Chutí im?"

"Asi ano, koukni, jak vypadají legračně, a ted se koukej, hele." Ukáže na ušiaka, ktorý pil a začal sa škrabať za uškom. Usmievam sa a počúvam, ako sa rozplýva nad králikmi.

"Maličký." Pohladím ho. "Musíš sa ísť okúpať a spinkať. Zajtra ideme do novej školy."

"Dobře." Usmeje sa, spod vankúša vytiahne pyžamo a odbehne sa rýchlo okúpať, aby sa potom ešte pozeral na králičky. Počkám, kým sa umyje a spokojne sa na neho usmejem.

"Máš pekné pyžamko. Teraz sa idem umyť ja a keď prídem, pôjdeme spinkať." Pohladím ho a zmiznem v kúpeľni, z ktorej sa po chvíli vrátim. David už leží v posteli. Keď ma uvidím posunie sa viac ku stene. Ľahnem si k nemu a pritiahnem si ho viac k sebe, aby neležal na stene. "Dobrú noc, maličký."

"Dobrou noc Kei." Zavrie oči a za chvíľu obaja spíme.

Ráno sa zobudím prvý a pripravím nám raňajky aj desiatu. Potom sa snažím opatrne zobudiť Davida. "Vstávaj, musíme do školy."

"Mě se nechce." Zamrnčí a schová sa pod perinu.

"Ale no tak, David. Viem, že si veľmi šikovný chlapček, ale v škole sa toho naučíme ešte oveľa viac." Hladím ho po perine, no nevychádza, tak skúsim niečo iné. "Maličký, to ma necháš ísť do školy samého? Mne bude bez teba smutno." Vyskočí.

"Ne, nenechám tě samotného." Vylezie a objíme ma. "Hned se obleču, jen musím dát napapat králíčkům." Pohladím ho po vláskoch.

"Dobre. Tak ja ťa počkám dole v kuchyni. Musím dokončiť raňajky." Síce sú už hotové, ale chcem, aby bol aspoň trošička samostatný.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rhea Rhea | Web | 17. června 2012 v 16:59 | Reagovat

Pěkná kapča. Zajímalo by mě, jestli Davidovi tohle chování zůstane už napořád. Aspoň trošku by se mohlo změnit, dospět. Aspoň trošičku. ;-) Těším se na další kapču. ;-)

2 keishatko keishatko | Web | 17. června 2012 v 18:46 | Reagovat

krásny dielik, len dúfam, že sa v škole nič nestane...už si obaja toho dosť prežili a nechcem, aby trpeli ešte viac..ten otec nech sa nechá vypchať, ťulpas!

3 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 17. června 2012 v 20:10 | Reagovat

Snad nebudou s tím jeho tátou ještě problémy... Krásná kapitolka a těším se na další ^^ Všřím v dobré pokračování

4 Frux Frux | Web | 17. června 2012 v 20:12 | Reagovat

Skvělá kapitola :-) Bože mně je davíídka tak líto :-( chlapeček malý :-( Jestli mu něco provedete v té škole.. tak.. doufejte že to přežijete jako :-D protože já ho chudáčka...abych nezapomněla, těším se na dalšííí neděli! :-D

5 Katy-chan Katy-chan | Web | 17. června 2012 v 23:48 | Reagovat

Rozkošná kapitolka a při tom smutná...
Snad se David dostane aspon trochu do normálu a že Kei při něm pořád bude...

6 tsuky tsuky | 18. června 2012 v 12:03 | Reagovat

ach....som rada že má normálnu matku ale ten jeho foter je iný debil...alebo niečo iné?

7 katka katka | 13. července 2012 v 18:40 | Reagovat

ještě chvíli a budu brečet doufám že je čeká štěstí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama