V. Kapitola

3. června 2012 v 1:10 | Maya a Barunka |  Některé chyby se nedají napravit (dokončeno)
Slibované zlešení, ale né takové jaké jste čekali.
Varování extra krátké.



David: Tisknu se k němu a za chvíli spím při odjezdu vypadám normálně, pokud se mě někdo nedotkne nebo na mě nepromluví, celou cestu sedím vedle Keie a šeptám něco do ucha plyšové kočce. Vystoupím z autobusu apolečně s Keiem. "David, musíš to zvládnuť sám." Řekne a vydá se za nějakým škaredě vypadajícím pánem, mezitím se moji rodiče vydají ke mně Vyděsí mě když je kolem mě dav lidí a Kei není u mě sednu si na zem a začnu se kolébat a dál mluvím s kočkou když se ke mě přiblíží učitelka vyděšeně vykřiknu. Po chvíli ucítím známou vůni a slyším Kiův hlas. "Pššššš... Som tu." Křečovitě se ho chytnu kolem krku a odmítám ho pustit i když přijdou jak moji rodiče, tak i škaredý pán, ten se nás pokusí oddělit násilím. Skončí to tím, že já dostanu ránu do obličeje a on má na ruce ošklivý kousanec. Jeden z přihlížejících dokonce zavolá policii. Mě je to jedno mám u sebe Keie a kočičku, to je hlavní. Nevšimnu si co se děje a Keie táhne ten zlý pán pryč a ošklivě křičí "Ty jedna kurva, patríš mne." Hned potom mu jednu vrazí, ale to už viděli i policisté a odtrhli je od sebe. Vyděšeně kňučím a snažím se dostat ke Keiovy rodiče mě, ale nechtějí pustit ,,Kei, Kei." Volám zoufale a rozhlížím se, abych ho uviděl, kolem je takový zmatek, plno hluku a křiku. "Tíško maličký, už budem pri tebe." Slyším blízko sebe Keiův hlas. Uklidním se a překvapení rodiče mě pustí využiju toho a doběhnu za Keiem ,,Mám strach je tu moc lídí a ten pán ti chtěl ublížit, to se nesmí ubližovat." než stihnu domluvit tak nás s Keiovou pomocí naloží do auta a vezou do nemocnice nerozumím proč sahají na mě potom, se ale s Keiem o něčem baví a ten při každém slově bledne. ,,Co se děje proč mi neřeknou co mi je, ale povídají to tobě a mamince s tátou?" nechápu to všichni mluví složitě

Kei: Pritiahnem si ho k sebe. "Tíško, všetko bude v poriadku." Jemne ho hladím, ale už teraz viem, že nič v poriadku nebude. Snáď mi raz odpustí, snáď... Z očí mi vypadne pár sĺz, ktoré mi utrie. ,,Proč pláčeš? Co ti řekli, že jsi smutný?" Tvári sa utrápene. "To nič, David. Len mi niečo padlo do oka." Usmejem sa a pohladím ho po tváričke. "Ale teraz mi musíš niečo sľúbil a dodržať to, inak budem naozaj smutný." Usmeje sa. ,,Slibuju budu hodný a poslouchat, abys byl veselý." "David..." Zlomí sa mi hlas. "Presne to som chcel počuť, ale ja budem musieť odísť. Sľúb mi, že to zvládneš aj bezo mňa." ,,Proč?" Opýta sa nechápavo. ,,Nechci, abys odešel prosím zůstaň u semnou budu moc hodný jen nechoď pryč." "Ty si poslušný, maličký. Ale ja musím odísť, musím... Bude to tak pre teba lepšie.",,Nééé já budu hodný a poslouchat nechoď pryč." Začne panikáriť a sestričky sa ho snažia odo mňa oddeliť. Kvôli ich dotykom sa vystraší ešte viac. ,,Pomóc Kei budu hodný." Volá na mňa zúfalo a v očiach sa mu odráža strach, keď sa k nemu približuje doktor. : Rozplačem sa. "Prepáč, David..." Nič viac nemôžem urobiť. Iba bezmocne sleduje, ako kričí moje meno. Nakoniec mu dajú injekciu a on zaspí.Prosím niekoho tam hore, aby to pomohol Davidovi zvládnuť. Mňa medzitým odvádzajú preč. Nemám kam ísť, tak asi skončím niekde v domove, možno horšie. Ale tak to má byť. Patrím tam, nie som nič viac ako odpad, ktorý mu ublížil. Dostal som sa do najhoršieho domova, aký je v meste. V podstate sa nič nezmenilo, len ma znásilňuje nikto iný. Ale je mi to jedno. Myslím len na Davida a modlím sa, aby bol v poriadku, musí byť v poriadku. Po nejakej dobe, dni som prestal počítať, ma niekto príde navštíviť. Vôbec netusím, kto to môže byť. Prekvapí ma, keď uvidím Davidovu matku. "Na pár dní pôjdeš k nám. David je na tom horšie ako predtým. Možno ak sa vrátiš, možno..." Začne vzlykať. "Odkedy sa prebral, volá len teba. Skúšali sme ho vrátiť do normálneho života, ale stala sa z neho apatická bábka. Jediný prejav, že žije, sú jeho výkriky v noci, keď volá tvoje meno." "Prepáčte, všetko je to moja vina, ale Davidovi pomôžem, dokážem to, sľubujem. Potom z jeho života navždy zmiznem a nechám ho viesť normálny život." Vidím, že jeho matka by ma tu najradšej nechala, ale ide o jej syna. Zbalím si pár vecí, ktoré mi nechali a vyberiem sa s ňou za svojím maličkým. Keď sme u nich, ticho vojdem do izby. "Maličký..."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rhea Rhea | Web | 3. června 2012 v 1:21 | Reagovat

Takže holky, nečekala jsem, že se to vyvine zrovna takhle. Je to podle mě hrozně smutný a nevím, jak tohle může mít nějakej dobrej konec. Protože oba byli znásilněný a z toho se jen tak někdo nedostane. Budu čekat na pokráčko. ;-)

2 keishatko keishatko | Web | 3. června 2012 v 1:23 | Reagovat

no pekne...nezažil toho už dosť? to ho musia znásilňovať aj v decáku? sakra

3 Katy-chan Katy-chan | Web | 3. června 2012 v 3:07 | Reagovat

Ta to jsem taky nečekala, že se to vyvine takhle, ale t je bod pro vás, aspon nás máte ještě čím překvapit....

4 Frux Frux | Web | 3. června 2012 v 10:26 | Reagovat

zase taková emocionální kapitola. Já se vždycky na tu nedělu tak připravuju :-D..jak jako pak z jeho života navždy zmizne? ne-eee..ale jsem ráda, že jde za ním. Musí ho obejmout ňuňínka :-(  vím, že to píšu vždycky, ale už aby byla neděle :-D

5 L. L. | 3. června 2012 v 13:58 | Reagovat

To je krásný! No, ne jako krásný, ten děj, ale celkově ten obsah. Je to zajímavé. Nechají si ho u sebe nebo opravdu odejde? Ale vy ho prostě nemůžete nechat odejít! Chudáci pak oba

6 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 3. června 2012 v 16:51 | Reagovat

Ah! Vůbec jsem nečekala, že to takhle bude pokračovat. Dost mě to překvapilo... Držím jim palce, ať se všechno podaří a vrátí do normálu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama